Asi dva měsíce před konáním letošního jarního Březňáka, který byl původně naplánovaný na první jarní den, se ozval duchovnímu otci Honzovi majitel sálu v hotelu U Hvězdy. Pravil, že původní termín padá, protože celý březen v hotelu obsadil zájezd z Německa. Což o to, jistě ani němečtí přátelé by nepohrdli dobrou muzikou, ale pak by se zase nemuselo dostat na již stálé návštěvníky Březňáka a nové zájemce.

Dříve nebo později? To byla zásadní otázka konce ledna. Březňáka už v březnu nestihneme, to bylo jediné jasné. Pořádající tým, tedy rodina Eisenreichů a kapela Sekvoj, ale daly hlavy dohromady a vymyslely fikaný plán, jak předejít hnidopišským poznámkám o Březňáku konaném jindy než v březnu. Naplánovali festival na poslední únorový den s tím, že kdo vydrží do půlnoci, zažije Březňáka v březnu. A že těch, kdo si nenechali ujít jam session nebylo málo. O jamu ale až závěrem...

Program, který vypukl v šest hodin a deset minut přesně, zahajoval Tomáš Berka se skupinou Corpus Delicti. Nevím, čím to je, že jsem je ještě ani jednou neviděla ve stejném složení, ale vím, že pokaždé to stálo za to. Je podivuhodné, jak extrémně je uskupení kolem Tomáše Berky flexibilní. Na třetím Břevnovském Březňáku vystoupil Tomáš Berka jen s baskytaristou Jirkou Šornou a i tentokrát to stálo za to. Tomáš s Jirkou publikum pobavili a navíc rozezpívali známými hity, třeba písničkou Časy se mění od tria Golden Kids a také mnoha písněmi od skupiny Marsyas, které převážně starší publikum ocenilo.

 

Tomáš Berka kynoucí do dáli

Tomáš připravil pro druhé mužské duo večera živnou půdu. Nejen prvorepublikové písničky Osvobozeného divadla, ale i klasické trempské písně, jako například Rikatádo, opět zpíval s Frantou Vlčkem a Janem Matějem Rakem celý sál.

Zatímco na pódiu probíhalo vystoupení Franty a Jana Matěje, v zákulisí festivalu nastaly potíže. Ještě čtvrt hodiny před svým vystoupením nebyl host večera Josef Klíma na místě a Břevnovský Březňák se zase, stejně jako koncem ledna, ocitl na šikmé ploše. Honza Dobiáš, který měl s panem Klímou vést rozhovor, mu raději okamžitě volal. Pořekadlo o kom se mluvívá, daleko nebývá se naštěstí ukázalo pravdivým a pan Klíma byl během pěti minut na místě. Stihl dokonce i přídavek Letí šíp savanou, který zpívával R.A. Dvorský, podle Matějových slov tramp nad trampy .

Franta a Matěj

Ve chvíli, kdy nebylo jisté, že avizovaný host stihne dorazit, se uvažovalo i o zařazení jiného hosta. V sále mezi ostatními diváky totiž seděl Majka Čech, člověk s velkým Č, který si vždy uměl stát za svým názorem. Honza ho před uvedením Josefa Klímy publiku krátce představil. Majka Čech pracoval v Československém rozhlase. Časem se ale rozhodl z Prahy odejít, nikoliv ze zbabělosti, ale kvůli lásce k přírodě. Celoživotní tramp a zarytý optimista nemohl přenést přes srdce stále se zrychlující život černobílého velkoměsta, a tak se odstěhoval do Bechyně, kde pracoval jako správce plovárny. Ani v Bechyni ale nezahálel a dál se věnoval společenskému životu. Pro město ve zdejší sokolovně pořádal koncerty a kytarové sešlosti, na kterých hrál nejen sám, ale například i s Karlem Krylem nebo s bratry Ryvoly. Dnes šestaosmdesátiletý Majka potěšil svou přítomností v sále především pamětníky T.O. Zlatý klíč, kterých mezi diváky nebylo málo. Nepochybuji, že rozhovor s Majko Čechem by byl zajímavý, ale improvizovat není zrovna lehké...

Majka Čech na snímku s Cimburou

Josef Klíma naštěstí dorazil včas, a tak s ním mohl Honza Dobiáš pohovořit o jeho novinářské kariéře. Mohlo by se zdát, že novinářská práce je sice zajímavá, ale nebezpečná a dosti stresující. Novináři z povolání se ale podařilo diváky přesvědčit o opaku, nebo alespoň natolik humorně své zážitky prezentoval. Po poutavém vyprávění přišly na řadu opět písně. Někteří návštěvníci festivalu doposud možná netušili, že pan Klíma má talent nejen pro téměř špionské vyhledávání informací, ale také pro skládání hudby, psaní textů, zpěv a hru na klavír. Jak pravil, písničky mu pomáhají se odreagovat, a tak jsou převážně nevážné, ale přesto moudré a tuze hezké na poslech.

 

Josef Klíma hrající

Po dvou duích (jak kouzelná dokáže čeština při skloňování být!) nastoupilo uskupení, které je obecně zvukaři uvrženo v nelibost. Na dobrý bluegrass v podání kapely Burizon se všichni, včetně zvukaře Michala Bechyněho těšili, ale jak Michal pravil, nazvučit bluegrass je vždycky výzva. Burizon byl nazvučen skvěle a tak mohly vyniknout jak vtipné texty, tak bravurně zahrané instrumentálky. Bylo velkým překvapením, že po duu Vlčka a Raka se Burizon odhodlal pustit do ježkárny Ezop a brabenec. Nutno podotknout, že bluegrassové podání této písně bylo velmi zajímavým zpestřením. Po doznění přídavku od Burizonu jsme se šmahem řítili do finále. Než ale mohl propuknout avizovaný jam, čekala nás ještě pořádající kapela Sekvoj.

 

Burizon (široké uskupení se bohužel nepodařilo zachytit na jednom snímku celé)

Bluegrass publikum pěkně rozparádil. Ani Sekvoj se ale nenechala zahanbit anadšené publikum potěšila vlastní trempskou muzikou. Nechyběla Nouzová kolonie, kterou mohli diváci vidět i slyšet toho dne v poledne na ČT 1. Tomu se říká reklama! Ale abychom televizi prokázali také určitý vděk: pořad, ve kterém se toho dne o nouzové kolonii, tedy o oblasti dnešních Slatin, mluvilo, se jmenuje Z metropole.* A mluvilo se tam i o místních rodácích, mezi něž patřil právě autor Nouzové kolonie a mnoha dalších písniček Sekvoje, Jarda Řehoř. Nejen refrén Nouzovky, ale taky Džíns bundu si se Sekvojí zazpíval celý sál. Poslední peckou, která uzavřela oficiální program Březňáka, byla Óda na radost, kterou Sekvoj excelentně zpívá s pakárnovým názvem Kolouškova mast.

Emil Pinďa Makal maká v Sekvoji na basu

Než se stačili diváci rozkoukat, už se sedělo u jednoho stolu a hudebníci vytahovali své nástroje. Počet hrajících hudebníků byste nespočítali na prstech jedné, dokonce ani dvou rukou. Kromě mnoha ostřílených pódiových borců zůstalo i nemálo diváků, z nichž někteří poslechli výzvy našich plakátů a své hudební nástroje si vzali s sebou. Klasické táborové melodie o Okoři a dokonce i nemálo folkových šlágrů se zpívalo až do jedné hodiny ranní, a kdo vydržel, nelitoval.

Vydařený jam byl báječnou tečkou za Březňákem, který to měl ze všech tří pořádaných půlročníků asi nejtěžší. Musel čelit zásadní změně data, s tím související změně programu tak zvaně za pět minut dvanáct, nejistotě ohledně přítomnosti hosta, ale všechno to zvládl hlavně díky skvělé organizaci a mnoha nadšeným posluchačům.**

 

Ostřílení podioví borci pod podiem na jammu

 

____________

* Sekvoj spolupracuje s Českou televizí a asi koncem dubna by měla odvysílat pokračování reportáže o Slatinách, kde budete možnost slyšet více o Jardovi Řehořovi, rodákovi nouzové kolonie, tak se koukněte!

 

** Chtěli bychom poděkovat všem, kdo se ať už na organizaci, medializaci a nebo konečném konání akce podíleli. Není v mých možnostech jmenovitě obsáhnout všechny, ale tu jest nemnoho jmen, která zaslouží speciální dík:

Tony Linhart mluvil nejednou ve svých Ozvěnách táborových ohňů na Country Radiu o Březňákovi a přispěl k tomu, aby se o Březňákovi mezi lidmi vědělo a mluvilo.

Michalovi Bechyněmu děkujeme za skvělý zvuk!

Všem kapelám děkujeme za účast, a především těm, kdo mohli zůstat a zůstali na jam, který skutečně stál za to. Dík patří především Tomáši Berkovi a skupině Burizon, kteří dostali pozvánku na náš festival asi jen měsíc předem a přesto přijeli. Omluva pak patří kapelám, se kterými jsme byli na termínu předběžně domluveni, ale změna data jejich účast překazila.

S poděkováním nesmíme zapomenout na Honzu Dobiáše a Josefa Klímu.

Děkujeme majiteli hotelu U Hvězdy, který ochotně nalezl jiný vyhovující termín a nechal nás vyjuchat se až za půlnoc.

A neposledně děkujeme všem, kdo jste přišli. Těm, kdo fotili, i těm kdo poslouchali a tleskali. Byli jste skvělí! A my doufáme, že na podzim budete zas!

 

Závěrem za spolupráci na reportáži děkuji Cimburovi

napsala: Anna Eisenreichová

korektura a přátelská kritika: Karel CImbura Vidimský

foto: Jirka Břicháč, Karel Sklenář, Petr Sen Navrátil a kolega